Rozhovory s.....

Vážení čtenáři,

postupně zde budeme uvádět rozhovory se zajímavými lidmi, kteří mají osobní vztah k městysi Zlonice nebo jsou s městysem spjatí.

Rozhovory vycházely, vycházejí a věříme, že i nadále vycházet budou v našem dvouměsíčníku Zlonická Šance.

 

Ladislav Jirásek

... Až je jednou potkáte....  2015/10

(Lenka Fialová)

 

Kvůli rozhovoru do říjnového čísla jsem oslovila člověka, kterého většina z vás jistě zná. Má ve Zlonicích autoservis, na nedostatek práce si nemůže stěžovat, je ženatý, má dceru. A přesto ve volných chvílích neleží u televize, ale zachraňuje životy, majetky a pomáhá, kde je potřeba. Je totiž velitelem dobrovolných hasičů a jmenuje se Ladislav Jirásek.

 

1) Něco na úvod

Základní školu jsem, asi jako každý Zloničák, absolvoval tady. Po osmé třídě jsem se šel učit jako automechanik na Střední odborné učiliště dopravní do Berouna, po vyučení jsem byl zaměstnancem Tatry Kopřivnice, závod Slaný, který pak převzala společnost A SERVIS, kde jsem pracoval 7 let. A od té doby provozuji autoservis ve Zlonicích.
2) Jaký je tvůj vztah ke Zlonicím?

Ve Zlonicích jsem se před 40 lety narodil a až na 3 roky, kdy jsem se učil v Berouně jako automechanik, jsem zde stále a rád.

3) V kolika letech ses dostal k hasičům? 

V 18 letech. Jako dítě jsem u hasičů nebyl, v té době mladí hasiči ve Zlonicích nefungovali.
4) Jak ses stal velitelem dobrovolných hasičů?

Nastoupil jsem jako řidič-strojník, pak jsem se stal velitelem družstva, poté zástupcem velitele a od roku 2009 jsem velitelem jednotky.

 5) Co obnáší být velitelem?

Spousty starostí se zajištěním chodu jednotky, školení, kurzy, různé papírování a v neposlední řadě velení jednotky při zásazích. Nejsou to jen klasické zásahy, ale třeba i při déle trvajícím zásahu profesionální jednotky ze stanice Slaný jedeme do Slaného a držíme pohotovost místo nich, kdyby došlo k další události. Někteří lidé si myslí, že jsme za to placeni, ale vše děláme zcela zdarma! Co na to rodina? Rodinu mám naštěstí velice tolerantní...

6) Jaká byla největší akce zlonických hasičů?

Největší akce? Asi likvidace následků povodní v roce 2002. Na povodních jsme strávili asi týden, různě jsme pomáhali vyklízet domy zasažené povodní, čerpali jsme z nich vodu. A z požárů to byl v letošním parném létě požár lesa v Chráštanech na Rakovnicku.

 7) Jezdíte na nějaké soutěže?

Na soutěže v požárním sportu jsme jezdili, když nám bylo tak 25. Pak jsme byli párkrát na soutěži ve vyprošťování osob z havarovaných vozidel (mistrovství republiky), nejlepší umístění bylo 4 místo.

8) Při čem všem asistujete?

Asistovali jsme při natáčení videoklipu, při pořádání hudebního festivalu a různých podobných akcích, kde jsou potřeba jednotky požární ochrany.

9) Koníčky?

Hasiči, myslivost.

10) Máš nějaké životní motto?

Ne…

 

Rychlodotazník:

Oblíbené jídlo: svíčková

Oblíbené pití: dobré pivo

Oblíbená barva: mám rád všechny

Ctnosti: to musí posoudit druzí

Neřesti: to musí posoudit druzí

 

Je jasné, že Láďa si na řeči nepotrpí. Ani to není třeba, mluví za něj to, co dělá…a rád.

Barbora Větrovská

... Žíjí mezi námi.... 2015/08

(Jana Tůmová)

 

Barbora Větrovská, učitelka prvního stupně zlonické základní školy, toho času vykonávající mateřské povinnosti, je novou předsedkyní občanského sdružení A co děti. Právě jí jsme se ptali, jak se žije zlonickým maminkám i jaké plány má sdružení s dětským hřištěm.

Jak jste se dostala k vedení A co děti?

Úplnou náhodou. Přišla jsem na schůzi občanského sdružení a očekávala jsem, že se jen stanu členkou a odnesu si domů klíč od hřiště. Každý rok však probíhá volba rady, která se o hřiště stará a já do ní byla zvolena.

Kolik má tento spolek v současné době členů?

Jedná se přibližně o 25 osob.

Zbudováním hřiště činnost spolku rozhodně neskončila, neustále se modernizuje, vylepšuje… Co se Vám podařilo za poslední dobu?

Každý rok se snažíme hřiště inovovat a vyměňovat nefunkční prvky. Minulý rok jsme nahradili staré houpačky a v tomto roce byly zakoupeny dva mostky – lamelový pro menší děti a lanový pro větší. V příštím roce budeme pokračovat s dalšími prvky.

Jak se mohu stát členem?

Každý zájemce může přijít na schůzi, která se pravidelně koná v průběhu měsíce března a vyplnit přihlášku, během roku se může přihlásit u paní Lucky Vackové.

Jak se žije maminkám ve Zlonicích?

Mně osobně dobře, i když více času trávíme mimo Zlonice. Máme tu vše, co každý den potřebujeme a nemusíme dojíždět za všemi službami. Je zde obchod, lékař, lékárna, aktivity pro děti…

Co tady postrádáte, co naopak kvitujete?

Cestou od bytovek na hřiště chodíme přes bývalou plovárnu a tam poslední dobou postrádám úklid. Schází se zde místní mládež a zůstává po ní dost velký nepořádek. Neustále se tam vyhýbat odpadkům a vysvětlovat dceři Viktorce, ať na nic nesahá, mě už nebaví. Můžeme jít i jinou cestou, to je pravda, ale na chodnících v okolí Koruny jsou zase často střepy.

Naopak si myslím, že se ve Zlonicích pořádají pěkné akce, kde se děti vyřádí, ať už Slavnosti městyse, Historický den, oslava čarodějnic v Sokole nebo akce pořádané základní školou a další.

Pro maminky s dětmi pořádá každý týden setkání Baby club Korálek, kde si děti nejen pohrají a maminky popovídají, ale mohou si i něco pěkného vyrobit. V Sokole má Lucka Vacková cvičení pro děti.

Velkým plusem je samozřejmě i hřiště J.

Máte čas na nějaké další koníčky?

Ráda čtu, tak se snažím alespoň občas vyšetřit chvilku na dobrou knížku.

 

RYCHLODOTAZNÍK:

Oblíbené jídlo: špagety, masové kuličky

Oblíbené pití: ovocný čaj

Oblíbená barva: šedá

Ctnosti: říkám to, co si myslím

Neřesti: čokoláda

Pavla Bolfiková

... Žíjí mezi námi.... 2015/06

(Lenka Fialová)

 

Paní Pavla Bolfiková otevřela v loňském roce ve Zlonicích Centrum péče o děti Miluška. Právě ji jsme se rozhodli vyzpovídat a představit vám ji i Centrum podrobněji.

Jste zlonickou rodačkou, jak vzpomínáte na své dětství?

Ano, pocházím ze Zlonic, i když nejbližší porodnice, kde jsem se narodila, je ve Slaném.  Ráda vzpomínám na to, že jsme jako děti hodně pobývaly venku, hrály jsme si v ulicích, v parku, na louce, v lesíku. Například jsme v šikmé ulici směrem k nádraží pořádaly turnaje ve vybíjené a za míčem pořád běhaly až dolů k silnici. Chodily jsme k vrbičkám u potoka, schovávaly se v rákosí, stavěly bunkry, stanovaly jsme.  Koupávaly jsme se i V Brůdku, když zde byla čistá voda, to ale nebyla ještě regulace potoka, je to přibližně v místě, kde je dnes v novém rybníce malý ostrůvek. V létě jsme chodily i na zlonické koupaliště.  V zimě jsme bruslily na zamrzlém potoce, Plovce i na veřejném kluzišti. Ve slepém rameni Plovky jsme v předjaří do ruky chytaly karásky. V létě tu pouštěly lodičky, které jsme si samy udělaly. Měly jsme jako děti dobrou partu kamarádů i kamarádek, i podporu rodičů, stále jsme něco podnikaly. Myslím, že nás hodně formovala i tato parta ještě v duchu Rychlých šípů a samotný pobyt v přírodě. Od malička jsme měly volnost, ale nezneužívaly jsme toho. V mých dětských letech na zdejší ZŠ učili i prima kantoři a kantorky, byli nám vzorem, vzpomínám na to vše ráda.

Kam vedly vaše kroky po základní škole?

Vzhledem k přání rodičů a situaci v obci, kde stávalo ředitelství Státního statku Zlonice, jsem nakonec nastoupila dráhu budoucího kádra pro zemědělství. Vystudovala jsem Střední zemědělskou technickou školu v Hořovicích, obor ekonomika. Tato škola mě nenaplňovala, ale i tak jsem ji dokončila.

Jak Vás napadlo založit dětské centrum Miluška?

Moje další životní dráha byla a je nejvíce spojená s dětmi a mládeží. Absolvovala jsem pomaturitní pedagogickou nástavbu a věnovala jsem se profesně postiženým, pak i zdravým dětem. Vedla jsem volnočasové aktivity a kroužky, pořádala akce pro děti i jejich rodiče, jezdila s dětmi na tábory i hory. Několik let jsem také učila na 1. stupni ZŠ a k tomu si doplnila vzdělání na UK v Praze. Myslím, že založení dětského centra může být i přirozeným pokračováním a rozvíjením těchto životních zájmů a aktivit. V dětech a v mladých rodinách se zrcadlí naše budoucnost. Jaké budou další generace rodičů a jejich dětí, takovou budoucnost jednou budeme mít v našem státě, v naší obci. Není mi to lhostejné.

Podporuje Vás rodina ve vašich aktivitách?

Podporuje a jsem za to ráda. Také chci kromě rodiny poděkovat dalším kamarádům a přátelům Centra Miluška, kteří nás podporují a pomáhají nám i zadarmo. Chci říci, že to vše je pro nás velká pomoc. Vážím si toho a děkuji za to.

Věnujete se naplno této aktivitě nebo máte ještě jiné zaměstnání?

V současné době pracuji jako OSVČ a pracovní i volný čas se snažím dávkovat mezi aktivity, které mi pomáhají se uživit, a aktivity kolem Centra, které beru zatím spíše jako zájem a koníčka -  jsou stále ve vývoji a nejsou zatím k uživení ani výdělečné.

Co všechno Centrum rodičům s dětmi nabízí?

Proběhly již některé akce jako např. dětská burza, sběr kol pro Afriku, výtvarné dílny v Budeničkách, jarní koncert s pohádkami, aj. Můžete se na nás podívat na www.facebook.com/centrum.miluska nebo nás kontaktovat na e-mailu: pavla.bolfikova@seznam.cz či telefonech +420 728 445 375, +420 728 383 603.

Centrum péče o děti Miluška Zlonice nabízí prozatím v úterý, středu a čtvrtek od 14:00 do 18:00 volnou odpolední docházku do Centra pro dospělé a jejich děti.

Dále může Centrum po dohodě poskytovat službu jako tzv. miniškolka, což je hlídání dětí s aktivitami, programem. Dětem poskytneme i stravu. Tato služba je dospělými hrazená.

Pro návštěvníky Centra je k dispozici uzavřený areál pro bezpečí dětí, vnitřní i venkovní posezení pro děti i dospělé s možným občerstvením, venkovní pískoviště, skluzavka, houpací lavička, hrací domeček, ohniště, vnitřní vybavená herna s hračkami, koutek na přebalování, dětské WC, ukázka a nabídka potravin a surovin v bio kvalitě, zdravé mlsání v podobě chutných racionálních sušenek v bio kvalitě pro děti od 1 roku.

Každý dospělý návštěvník i jeho děti by se měli také seznámit s Provozním řádem, což jsou pravidla chování v Centru Miluška, aby se tak předešlo možnému nedorozumění či úrazu.

Prozradíte nějaké plány do budoucna?

Vytvořit z Centra Miluška místo pro setkávání dětí i dospělých, místo pro tvoření, hru, vzájemnou spolupráci a pomoc, výměnu zkušeností, apod.

Ostatní ukáže čas a také zájem a vlastní aktivita dětí i dospělých.

Pěkné by bylo, kdybychom například mohli nabízet canisterapii nemocným dětem.

V budoucnu bychom mohli např. i určitým dílem přispívat k podpoře turistického ruchu v obci, k propagaci obce a památek, k podpoře cyklistiky v regionu.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?

Setkání s přáteli, pobytu v přírodě, návštěvám kulturních i jiných akcí, přírodním prostředkům spojených s léčbou, aj.

 

Rychlodotazník:

Oblíbené jídlo: nejsem vybíravá, mám ráda zeleninová jídla, jím velmi málo masa

Oblíbené pití: nejlepší je čistá pramenitá voda, pak voda s citronem

Oblíbená barva: všechny nejen pastelové barvy jsou krásné, každá barva v kombinaci s jinou může nechat právě tu druhou vyniknout

Ctnosti: upřímnost

Neřesti: například také upřímnost

 

Pokud mohu sdělit ještě něco touto cestou mladé generaci, tak to, že pokud mají nějaký životní sen nebo vizi, co chtějí v životě dělat a dokázat, ať jdou za ní vytrvale, ale s pokorou. Ať se nenechají odradit počátečním neúspěchem, neboť svou vírou, přesvědčením, pílí a pracovitostí to dokážou. Štěstí všem.

Ing. Jana Tůmová

... Tajemství předků.... 2015/04

(Marie Geringová)

 

Tím, kdo zpovídá účastníky rozhovoru, je většinou právě Jana Tůmová. Dnes se ocitla v roli zpovídaného. Jsem moc ráda, že k rozhovoru svolila a věřím, že její vyprávění zaujme i vás.

 

Jano, náš rozhovor by mohl mít podtitul třeba…. Tajemství předků, to abychom nekopírovaly název televizního pořadu Tajemství rodu. Než se ale začneme zabývat tím hlavním a zajímavým, přidejme několik krátkých informací úvodem především pro čtenáře, kteří tě neznají.

 

Jmenuješ se Jana Tůmová, za svobodna Jana Neumannová. Tvůj tatínek Josef Neumann je v současné době mimo jiné zlonickým kronikářem. Maminka Dagmar vtipně zaznamenává rodinné paměti, společně sestavujete svoji kroniku a již delší dobu tvoříte rodokmen vaší rodiny. Zmínku o schopnostech tvých rodičů uvádím záměrně, protože je evidentní, že jsi po obou perfektně geneticky vybavena. Tvé zajímavé vyprávění o pátrání po předcích mě velmi zaujalo a napadlo mě, požádat tě o rozhovor pro naše čtenáře.

Povíš nám na úvod něco o sobě?

Od narození žiji ve Zlonicích, kde jsem navštěvovala i základní školu. Poté jsem se rozhodla pro studium slánské Obchodní akademie a vysoké školy se zaměřením na cestovní ruch. Po studiích jsem začala pracovat na Městském úřadě ve Slaném jako referentka pro vnější vztahy. V současné době jsem na mateřské dovolené a i nadále mě můžete potkávat v Památníku Antonína Dvořáka.

 Je vidět, že tvé studium, záliby i zaměstnání v PAD, se vždy nějakým způsobem dotýkají historie.  Teď už ale k tomu hlavnímu – k rodokmenům.

Kdy zaznělo poprvé ve vaší rodině slovo rodokmen?

Můj pradědeček – Josef Neumann nejstarší – pracoval během 2. sv. války v železničních dílnách. Jako státní zaměstnanec musel doložit doklady o svém nežidovském původu. Sehnal si tedy kopie rodných listů svého otce a děda. Tyto dokumenty po jeho smrti opatrovala jeho dcera Anna Vokounová. Dlouhé roky doma opatrujeme list papíru, na kterém jsou zaznamenáni mužští příslušníci rodu Neumannových. Vždycky jsem si přála jej rozšířit.

Co bylo tím impulsem?

Sestavováním jsem se začala intenzivněji zabývat až v roce 2013, kdy jsem pracovala na Městském úřadu ve Slaném. Od kolegyně matrikářky jsem se dozvěděla o existenci digitalizovaných kronik a to představovalo impuls k dalšímu bádání. Vzala jsem základ, který už jsme měli a k němu trpělivě přidávala jednotlivé postavy. Bohužel, v této době už nežili pamětníci, kteří by byli schopni se se mnou o své vzpomínky podělit. O to cennější je každý kamínek, který se mi do mozaiky příběhů podařilo zasadit.

Před dnešním rozhovorem jsem se musela trochu „podívat“ k odborníkům, protože o rodokmenech nevím vůbec nic.   Jak jsem zjistila, základem pro vypracování rodokmenu je ústřední osoba, od níž se odvozuje veškerý výzkum.

Kdo byl na samém začátku bádání tou vaší  ústřední osobou?

Byla jsem to já jako nejmladší člen rodu, později jsem přidala ještě manželův rodokmen. Na konci loňského roku uplynulo 120 let od narození již zmíněného Josefa Neumanna nejstaršího. Zdá se mi symbolické, že právě v těch dnech se narodil i můj syn.  Nyní se ústřední osobou stal on. Právě jemu jsme chtěli rodinnou kroniku věnovat.

Jak potřebné informace získáváš?

Začali jsme vyprávěním nejstaršího z rodu, mojí babičky, a zkoumáním dochovaných listin (rodných, úmrtních, oddacích listů, atd.). Potom jsme se vrhli na pročítání digitalizovaných matrik, a když i tento zdroj byl vyčerpán, podnikali jsme cesty do různých archivů. Cenné údaje se dozvídáme i na hřbitovech, oslovujeme rodiny se stejným příjmením, žádáme o informace obecní úřady, matrikáře či kronikáře. Vesměs jsme se setkali s ochotou a kladnými ohlasy. V počítačovém programu mám v současné době již 587 osob.

Proč jste se rozhodli kromě rodokmenu sepsat i rodinnou kroniku?

Rodokmen by neměl být jen o jménech a datech, proto se snažíme zjistit co nejvíce o životě našich předků. Ze zjištěných informací pak dáváme dohromady příběhy jednotlivých rodin. Teprve na základě toho zjišťujeme, jak

složitý život v minulosti lidé prožívali. A

tak se v naší čerstvě vytištěné kronice můžete dočíst o muži, který po smrti jediného dítěte odcestoval do Indie, kde se setkal s Dalajlámou a stal se budhistickým mnichem, o krásné dívce, kterou v 18ti letech zavraždil její žárlivý přítel, o lásce, která se zrodila během 2. světové války na nucených pracích v Reichu mezi Čechem a Ukrajinkou, o tragickém osudu otce dvou malých dětí, o smrti sedláka, kterému se splašil koňský povoz, o sirotkovi, kterému ve čtyřech letech zemřela maminka na tuberkulózu.

Kdyby sis mohla vybrat jednu osobu ze svých předků, se kterou by ses ráda setkala, která by to byla?

Byl by to pradědeček Josef Vondra, kterého si možná ještě někteří občané pamatují. Pracoval jako klempíř a velmi se angažoval i ve veřejném dění. Byl to velký přítel Jiřího Kapra. Bohužel zemřel šest let před mým narozením.

Budeš v bádání ještě pokračovat?

Určitě, je to práce, která nemusí nikdy skončit. Navíc poznám řadu zajímavých lidí i nová místa, je to koníček, který může sdílet opravdu celá rodina. Ráda bych na tomto místě požádala o pomoc i čtenáře. Zajímá mě cokoliv, co se týká rodin Neumannových, Stárových, Rosových a Vondrových, kteří ve Zlonicích žili. Pokud by měl někdo k zapůjčení fotografie nebo si něco zajímavého o těchto rodech pamatoval, budu vděčná za každou informaci.

 

Jano, moc děkuji za zajímavý a poutavý rozhovor. Je možné, že třeba bude pro naše čtenáře inspirací k bádání po předcích.

Pavel Pagač

...Žijí mezi námi a Sportovní rubrika, tentokrát ´2 v 1´... 2015/02

(Lenka Fialová)

 

Toho, koho jsem v tomhle čísle zpovídala, není asi potřeba úplně představovat. Řeknete si možná: „Tak proč s ním dělala rozhovor, když ho všichni známe?“ Ale může se stát, že až si rozhovor přečtete, zjistíte, že i když ho vídáte skoro každý den, zdravíte se a možná mu i tykáte, je spousta věcí, které jste o něm nevěděli. Já osobně ho znám přesně tak dlouho, jak dlouho žiju ve Zlonicích. A to už je pěkných pár let… A přesto se každou chvíli, jen tak mezi řečí, dozvím úplně novou informaci…a jenom valím oči, co všechno tenhle chlap umí, zkouší se naučit, co ho zajímá a co stíhá (někteří budou jistě oponovat, že teda většinou nestíháJ). Nemělo smysl klást mu otázky – rozpovídá se a povídá a povídá, až se nakonec dostane úplně jinamJ. Takže jsme zvolili jen okruhy a jestli se držel tématu, posuďte sami… Občas položil otázku on mně, ale jen řečnickou, odpověděl si sámJ. Takový je prostě Pavel Pagač

1) Vztah ke Zlonicím

Narodil jsem se v porodnici ve Slaném, jako ostatně asi většina zdejších, nicméně v pamětech jednou budu psát, že v Lisovicích. Tam jsem strávil svá předškolní léta a v nějakých pěti letech jsme se přestěhovali (představuji si to jako zrychlený přesun s plnou polní přes les) do Vyšínku, kde jsem prožil celé své dětství. Do Zlonic jsem pochopitelně chodil do školky (tam co je dnes knihovna), pak do školy, mám zde hromadu příbuzenstva a kamarádů. A s radostí jsem se sem po absolvování střední a vysoké školy zase vrátil. Takže kladný vztah ke Zlonicím a okolí nezapřu, i kdybych chtěl.

2) Školní léta

Jak už jsem zmínil, jsem produktem vzdělávacího procesu místní výrobny vzdělaných hlav. První třída s paní učitelkou Ciferovou, dále pak paní učitelka Havlišová – to byly mé začátky. Snad jsem je moc nevyčerpal, zpětně tímto děkuji za trpělivost a často vzpomínám.

Druhý stupen už nastává standartní bitva mezi žáky a učiteli podle Cesty do hlubin študákovy duše, nicméně užíval jsem si všechny radosti i strasti jako každý, pod taktovkou třídních učitelek paní Grünerové a paní Novotné. Opět je na místě velké poděkování – s odstupem chápu, že to asi nebyla vždy taková legrace, jak se to jevilo nám. Nejcennější přínos školy jsou zkušenosti. Vztah k oborům a činnostem, který zde získáte, vám často vydrží po celý život. Tak jsem já propadl výpočetní technice a letadlům. Chybí ti tu ty děti, že? To byl výsledek dalšího, zatím netušeného vývoje událostí. No, a když už jsem mluvil o těch počítačích – velmi úzce je se začátky spjatá také angličtina, v níž jsem měl tu nezapomenutelnou možnost přivádět do stavů blízkých nepříčetnosti právě tebe. Co dodat? Díky za pevné nervy :) (L.F: Žák, který se každou hodinu ptá na všelijaké výjimky z gramatických pravidel a vyžaduje přesné a vyčerpávající odpovědi, vás buď otráví, nebo zocelí. Já vydržela…Díky, PavleJ)

Svou lásku k letadlům jsem si pak odešel léčit na střední školu Aero Vodochody, obor letecký mechanik. Nevyléčili mě zcela, nicméně s postupem času jsem zjistil, že technický obor tohoto rázu asi nebude to pravé ořechové pro mě, a povzbuzen zkušenostmi z „praktikaření a vedoucování“ na letních táborech jsem si řekl, že pedagogická VŠ by mohla být docela zajímavá výzva. (vystudoval obor výtvarná výchova, což jsem se dozvěděla před pár dny:-o!)

3) Sport?

Na tělocvikáře příhodná otázka, ale pravda je taková, že jsem s organizovaným tréninkem vlastně skončil už na konci střední školy. Totiž tak: na konci základní a v průběhu střední školy jsem nějak zabředl do gymnastiky a posilování. Znáte to – trénink třikrát týdně, sportovní oblečení přivezené z intru ve stavu, že by k manipulaci byly vhodné protichemické ochranné prostředky, apod.. No, a když se střední chýlila ke konci a já se měl prezentovat v rámci kvalifikačních soutěží (gymnastika), přišli vojáci a při prohlídkách se zjistilo, že díky vysokému tlaku nemůžu soutěžně pokračovat.

(Jednou jsem byla při tom, když v paneláku skočil salto ze schodů. Takže tu gymnastiku asi vážně dělalJ ) V tomhle věku je člověk obvykle se vším rychle hotov a tak jsem se sekl i já! A dál už je můj vztah ke sportu čistě soukromou válkou mezi mnou, postupujícím věkem a limity toho, co jsem schopen ze svého líného těla dostat. Naštěstí mám práci, která mi dovolí cvičit prakticky denně, a výborné žáky, se kterými se vlastně podporujeme navzájem. Nedělám z nich „fitnessáky“ ani profesionální hráče čehokoli, jen bych byl rád, kdyby si ke sportu našli kladný vztah a chápali, že to dělají pro sebe. Ale to jsem se nějak rozkecal.

4) Rodina

Mohu s hrdostí prohlásit, že se skutečně našla dívka natolik odvážná, aby se pokusila vytvořit se mnou více než pár :) Jak asi všichni vědí, mám manželku Ilonu, dvě děti -  Aničku (7 let) a Matěje (4 roky) a nemají to se mnou lehké. Lepší už to nebude, ale zvládají to statečně. Andulka už se mnou jezdí na tábory (cca od tří let), příležitostně leze po skalách, Matýsek vypadá spíš na práci hlavou – tak nám dělá společníka u deskových her, do kterých jsme velcí nadšenci. Manželka pracuje jako účetní/ekonom a zaměstnává mě kdykoli jí zlobí PC, což je prakticky pořád :)

Rodiče a bratr bydlí momentálně v Netovicích u Slaného.

Co se týká širší rodiny – rozhlédněte se ve Zlonicích pozorně kolem sebe. Jsme všude a bude nás víc! Ehm... Chtěl jsem říct, že pocházím z poměrně početné rodiny a daří se nám dobře ;)

5) Volný čas, záliby, koníčky

Tak tady bychom asi strávili hodně času, nicméně toho volného mám čím dál tím méně, tak jen v rychlosti:

Sport: lezení po stěně, inline brusle, lukostřelba, ultimate frisbee (doporučuji najít si na internetu). Deskové hry (když nejde lézt). Počítačové hry po večerech (jo jo – takovej velkej a nestydí se za to). RC modely letadel (periodicky, vždy tak po třech letech, roční mánie), knížky (kdykoli, kdekoli, jakoukoli). Muzika – kytara, folk, ale i rychlejší věci.

6) Plány

Bude to znít možná divně, ale kdo mě

zná, pochopí: Já neplánuji. A když, tak špatně. V tempu brouka kvapníka přebíhám od jedné záležitosti ke třetí (ano – vynechal jsem druhou, protože tak to prostě je). Takže nezlob se, vážně nejsem schopen takhle z hlavy zveřejnit nějakou touhu do budoucna. Beru věci, jak přijdou a celkem živelně vyzkouším vše, co mi přijde zajímavé.

7) Jaký jsi? (jen se zkus zhodnotit, je to pěkně těžký, říct o sobě něco hezkého nebo natolik seriózního, abys nebyl za vejtahu:-)

Jak je zatím zřejmé – ukecaný. Když se nad tím zamyslím, tak ještě nejspíš nedospělý – rád si hraju, blbnu. Nerad oficiální záležitosti (až budu mít na sobě kvádro a kravatu, nenoste kytky a kondolujte prosím ženě a dětem). Snažím se být vstřícný a pomáhat, ne vždy to ale vyjde. Žít a nechat žít. V případě, že se aspoň snažíte žít s velkým Ž, není co dodat.

 

LEZENÍ

1) Kdy, kde a s kým ses k tomu dostal?

Na střední škole při nějakých akcích v rámci víkendovek s Brontosaury (tehdy spíš jako hec). Chytlo mě to a už nepustilo. Na vysoké škole v Ústí nad Labem, kde je výborná základna na škole i mimo ni (pan Louka, Vlček apod.) a s kamarády kde se dalo. Dneska už je to jednodušší – stěnu máme už i my, ve škole, Jirka Žák ve Slaném dělá výborné kroužky pro děti... Kdo chce, může začít třeba hned.

2) O čem to vlastně je?

Lezení je koníček – pro někoho třeba i smysl života, pro mě výborný sport se skvělými lidmi. Na stěně, nebo na skále nemáte čas řešit blbosti a kamarád je někdo, kdo drží v rukou váš život, nebo přinejmenším zdraví a celistvost vašich kostí. Žádné komplikace a jasné cíle. Paráda, ne?

3) Jak to funguje ve škole na kroužku?

Naše stěna je venkovní, čili jsme momentálně v útlumu. Když není zima, je vlhko a naopak, případně obojí :) Jinak když to jde, lezeme dvakrát týdně - jedna skupina ve středu, druhá v pátek. Ve skupince mám tak deset dětí – věkový rozptyl je značný – nejmenší naší lezkyni je pět a leze jako ještěrka, největší mám děti z druhého stupně – tuším sedmá třída? Starší nějak zaspali, ale počítám, že si je člověk prostě musí vychovat...

 

Rychlodotazník:

Oblíbená barva: Zelená, ale ne na oblečení

Oblíbené: Krůtí steak, čili masoflák

Oblíbené pití: Zelený čaj

Motto:  K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama. (Edmund Burke)

Ctnosti: Přátelská povaha se počítá?

Neřesti: (Pavle, s citem…čte to docela dost lidí:-D) Jenom jednu??? No dobře – zapomětlivost

Bořek Jareš

... Až je jednou potkáte....  2014/08

(Jana Tůmová, Jan Tůma)

 

Pan Bořek Jareš žije se svojí rodinou v našem městysu již 10 let. Působí jako realitní makléř v realitní kanceláři ve Slaném. Je členem občanského sdružení Šance pro slušné a také redaktorem Zlonické Šance.

 

Odkud pocházíte?

Prvně jsem otevřel oči ve Vinohradské porodnici v Praze. Deset dětských let jsem prožil v Jablonci nad Nisou, dalších třicet let v Praze a posledních deset let zde ve Zlonicích. Každé místo mi přineslo spoustu zážitků a životních zkušeností.

Jaké školy jste studoval?

Po základní škole jsem šel studovat gymnázium, které mi dalo především všeobecný přehled. Pak následovalo cílené profesní vzdělávání v informačních technologiích, komunikaci, organizaci, řízení a v posledních letech v realitní oblasti.

Jako realitní makléř jste jistě dobře věděl, kam se stěhujete… Jaké cesty osudu Vás přivedly právě do Zlonic?

V době, kdy jsme s manželkou hledali bydlení pro nás, naše tři děti a maminku, protože jsme se už nevešli do panelákového bytu, jsem pracoval ještě v IT a o realitách jsem toho moc nevěděl. Měli jsme ale daná kritéria pro bydlení – samostatný dům, zahrada, eventuálně i nějaké pole (pro koně), menší město nebo obec s maximální občanskou vybaveností, klidné prostředí, dobrý dojezd do Prahy. Zlonice nás zaujaly nejenom polohou, historií a vybaveností, ale i tím, že dům, ač starý, splňoval většinu požadavků.

Co Vás přivedlo do realit?

Celý profesní život jsem v podstatě analyzoval potřeby klientů, následně hledal možnosti a navrhoval řešení k uspokojení těchto potřeb. Vše jako zaměstnanec převážně v korporátních společnostech.  Je dobré se občas zastavit, zhodnotit, čeho člověk dosáhl, podívat se vpřed a rozmyslet si, co dál. Vzhledem k tomu, že jsem se již téměř deset let pohyboval i ve světě realit a správy nemovitostí, rozhodl jsem se odejít ze zahraniční firmy, spojit příjemné s užitečným a nadále pomáhat lidem splnit si jejich přání právě v oblasti bydlení.

Jaký nejzajímavější obchod jste ve své kariéře uzavřel?

Každý obchod je jedinečný, protože každý člověk je jedinečný, unikátní. Po celou dobu případu tak trochu prožíváte život se svými klienty. Jeden ze zajímavých obchodních případů byl prodej rodinného domu, kdy jsem majitelům domu nabídl a prodal byt, kam se nastěhovali a klientce kupující tento dům jsem zajistil prodej jejích dvou bytů, čímž koupi domu financovala. Takové obchody jsou nejenom velkou výzvou, ale občas i pěkným „adrenalinem“.

Jak se vyvíjí realitní trh ve Zlonicích a okolí?

Zlonice a jejich blízké okolí jsou z tohoto pohledu mimořádně zajímavé. Je zde množství krásných budov, které mají nejenom svou historickou, ale i užitnou hodnotu. Je zde ale i řada budov, jako například bývalý statek, které svým stavem kvalitu a hodnotu bydlení snižují. Ve Zlonicích a přilehlých obcích velmi záleží na tom, v jaké části se nemovitost nabízí, tedy jaké je její nejbližší okolí. Stále platí, že každá nemovitost má svého kupce, důležité je, čím ho zaujme, jaký je její stav a cena. Ta má ale v regionu dlouhodobě klesající tendenci. Svůj podíl na poklesu mají mimo jiné i exekuce a dražby, což následně ovlivňuje, kdo si takovéto nemovitosti kupuje. Ideální by bylo přilákat do regionu perspektivní klienty, nabídnout jim zajímavé příležitosti (nejenom pracovní) a zlepšit tak celkovou kvalitu bydlení, čímž by se ceny nemovitostí opět začaly zvedat. Současně by nemuselo docházet k masivnímu odlivu lidí v produktivním věku. Vše pak s sebou samozřejmě přinese i další pozitivní efekty. K realitnímu trhu ještě malou poznámku - z praxe doporučuji svěřit koupi a prodej nemovitosti do rukou odborníka – realitního makléře, který se o vše postará a hlavně má potřebné znalosti a zkušenosti. Někteří majitelé se snaží prodávat nemovitosti sami a vystavují se tak zbytečnému riziku. Přitom jde často o jejich jediný majetek a nemalé finanční prostředky. 

Stal jste se členem občanského sdružení Šance pro slušné, čím vás oslovilo?

Se sdružením Šance pro slušné mne seznámila paní Geringová. Určitě jsme si všichni povšimli zajímavého jevu – lidé si velmi často stěžují, ale již nejsou ochotni cokoliv udělat pro nápravu věci a to ještě zadarmo a ve svém volném čase. Na sdružení mne zaujala právě ochota věci řešit, celková koncepce, možnost dát lidem příležitost podílet se na změnách a udělat Zlonice, Břešťany, Tmáň, Lisovice a Vyšínek opravdu krásným a kvalitním místem pro život nás všech. A protože jsou ve sdružení lidé, kterých si velmi vážím, bylo rozhodnuto.

Co rád děláte ve volném čase?

Volného času moc není…Velmi si vážím chvil, které mohu trávit s ženou a dětmi, rád čtu a když se opravdu vydaří, tak si s chutí zdřímnu J

 

Rychlodotazník

Oblíbená barva: modrá

Oblíbené jídlo: česká kuchyně (svíčková, vepřo-knedlo-zelo) a asijská kuchyně.

Oblíbené pití: Energetický nápoj XS drink, kvalitní káva, dobré vínko.

Ctnosti: věrnost, férové jednání

Neřesti: manželka J

Motto: Chovej se k lidem tak, jak bys chtěl, aby se chovali oni k tobě.

Tomáš Smetana

... Můj život s fotbalem.... 2014/06

(Lenka Fialová)

 

Protože se zlonickým hráčům ´Áčka´  posledních několik sezón opakovaně daří postupovat do vyšších soutěží, poprosila jsem současného trenéra, který bohužel své svěřence po mnoha letech opouští, aby zavzpomínal nejen na své úspěchy s A mužstvem, ale i na své hráčské začátky, na svou fotbalovou kariéru a radosti i zklamání, které mu fotbal přinesl.

 

„Narodil jsem se v roce 1968 v Kladně. Hráčská kariéra: Stejně jako další kluci, kteří chtějí střílet branky, jsem začínal v útoku, ale jak léta ubíhala, postupně jsem skončil až v obraně na pozici stopera. Začínal jsem jako žák ve Slavoji Zvoleněves, odkud pochází můj otec. Pak  jsem přešel do Zlonic. Jako dorostenec jsem hrál krajský přebor v SK Slaný a shodnou soutěž i 2 roky v témže I. A týmu. Během základní vojenské služby jsem jeden rok hrál za FK Troubsko u Brna a půl roku hostoval v Knovízi.

Fotbalu jsem zanechal před 3 lety ze zdravotních důvodů a také kvůli trénování. Celkem jsem za Zlonice odehrál 700 utkání a nastřílel 97 branek. Mrzí mě , že jsem jako hráč dosáhl na postup pouze jednou, a to krátce po návratu ze ZVV (vojna), kdy jsme postupovali z druhého místa ze IV. třídy do III. Třídy. Ale to už je skutečně vousaté datumJ. Od té doby jsme se plácali ve III. třídě, a i když jsme k postupu měli několikrát hodně blízko, nikdy se nám to nepovedlo. Vše jsem si vynahradil až poslední 2 roky jako trenér I.A mužstvaJ.

Funkce: Ve zlonickém fotbalu působím vlastně celý život, tedy asi 36 let. Po odstoupení starého výkonného výboru SK Zlonice  a zvolení nového VV v r.2008 vykonávám funkci 1.místopředsedy. Současně vykonávám funkci trenéra

I.A mužstva.

Trenéřina: To byla spíše náhoda, že jsem začal trénovat. Měli jsme domluveného úplně někoho jiného, který byl už i představen hráčům, ale nakonec odřekl, a tak ze strany hráčů zaznělo: „Tak to vezmi ty!“ No, a od té doby trénuji. Abych na to nebyl sám, nabídl jsem Michalu Špetovi spolupráci a od té doby  jsme na to dva. Myslím, že tvoříme dobrou dvojici, i když on je Sparťan a já SlávistaJ. K ruce máme ještě vedoucího mužstva Petra Kružliaka, který má na starosti záležitosti kolem zápisu o utkání apod. V našich podmínkách se od trenéra spíše očekává, že tým usměrní do nějakých kolejí a postará se spíše o dobré vztahy a pohodu, i když občas musí umět i zakřičet (a to já křičím poměrně častoJ).

Zklamání versus štěstí: Asi největší zklamání jsem zažil v předloňské sezóně, kdy jsme v boji o postup prohráli s Jedomělicemi. O postupu rozhodly naše nepovedené zápasy v domácím prostředí s Tuřanami a Velvarami, a také venku s Pozdní. Kdybychom v těchto zápasech byli stoprocentní, pak bychom postoupili. Kromě toho jsem i zklamán z přístupu některých bývalých hráčů našeho oddílu, kteří se po skončení své hráčské činnosti nechtějí více zapojit do činnosti klubu, a tak se funkce u týmů pytlikují stále mezi členy VV. Jsem toho názoru, že starší by se měli o své zkušenosti s mladšími podělit. Naopak pocit štěstí jsem zažil v uplynulé sezóně, kdy se nám podařilo po téměř 25 letech postoupit do okresního přeboru, což byla velká sláva. I letos doufám, že budeme mít důvod k velké radosti. Po dlouhých letech se nabízí možnost postoupit do krajské I.B třídy. Poslední 2 roky jsou skutečně fantastické. Myslím, že Zlonice si tento postup zaslouží.

Fanoušci: Tady prožíváme opravdový boom! V minulosti bylo v hledišti jen pár křiklounů, ale poslední 3 roky se naše fanouškovská rodina neskutečně rozrostla. Fanoušci s námi jezdí ve velkém počtu i na venkovní zápasy a mnohdy jsou v početní přesile oproti domácím. Jsou prostě skvělí, a když jsem je viděl a slyšel na posledním zápase ve Slaném, bylo to něco fantastického. Musíme jim moc a moc poděkovat za jejich přízeň a věřit, že nám ji zachovají, i když se třeba mužstvu nebude zrovna  moc dařit.

Současnost: Jsem nadšený z toho, co se za posledních 5 let na hřišti událo, co práce se zde udělalo a jakých sportovních výsledků jsme dosáhli. Areál se změnil k nepoznání. Je zde velmi příjemné prostředí jak pro samotné sportovce, tak i návštěvníky. Ve zvelebování chceme i nadále pokračovat. Když jen nastíním, je to vybudování antukového hřiště, zaplocení hřiště od silnice či výstavba technického zázemí namísto původních dřevěných kabin.

Budoucnost: Už minulý rok jsem avizoval, že budu na lavičce končit, tato sezóna je skutečně mou poslední. Myslím, že trenér by měl s mužstvem na hřišti více žít, a to i na trénincích, v čemž mě bohužel hodně limitují bolavá záda a jsem nucen spíše sedět než běhat. Kromě toho i z hlediska trenérské profese si myslím, že nemám mužstvu už moc co nabídnout. Kluci potřebují trenéra, od kterého budou mít určitý odstup a kterého budou více respektovat. Nechci říci, že tyto vlastnosti nemají, ale znáte to, trénujete hráče, s kterými jste sám hrál, a časem se i ten respekt ztratí. Chce to prostě nový impuls, novou motivaci. Trenéřina je také neskutečný žrout času na úkor osobního volna a rodiny a právě té bych to chtěl trochu nahradit.

Každopádně ve fotbale zůstanu nadále činný. Práce a cílů je na hřišti ještě mnoho. „Svým“ hráčům budu moc a moc držet palce, stejně jako celému zlonickému fotbalu.

Šance pro slušné z.s.

Husova 94, 273 71 Zlonice

IČ: 22757261; © 2014 - 2019